JI-JITSU je ryze česká sebeobrana, která používá převážně prvky japonských bojových umění, a proto používáme japonský název. Techniky jsou reálně přizpůsobeny běžným podmínkám a situacím s použitím všech dostupných prostředků pro sebeobranu (myšleno jak se zbraní, tak beze zbraně či s použitím nahodilých předmětů jako zbraně). Pozornému čtenáři jistě neujde podobnost jak v určitých výrazech, tak i záměru. Ovšem sebeobrana přebírá vždy určité zkušenosti z jiných bojových umění a sportů, a proto si je tak podobná. Nejedná se tudíž o konkurenční soupeření, zda je tento svaz nebo styl lepší. Vymyšlené nejde vymyslet, ale lze vždy upravit a přizpůsobit toto umění jak zdravotním možnostem jednotlivých cvičenců, tak i univerzálnosti použití za jakékoliv situace. Jde především o možnost vybrat si a dát prostor všem bojovníkům bez rozdílu věku a zdravotního stavu, což je u tohoto bojového umění to nejpodstatnější.

     Systém Ji-jitsu vznikl ve 20. století a proto se řadí v historii Budo mezi nejmladší bojová umění. Navazuje na ostatní bojová umění jako Jiu-jitsu, Judo, Karate, Aikido a další. První cvičící oddíl by veden ing. J. Chaloupkem a J. Honzíkem v Plzni s názvem Jissai-jitsu a byl součástí Československého svazu Judo, který nahradil dřívější svaz Jiu-jitsu. Představitelé Ústředního výboru ČS svazu Judo cítili obrovskou konkurenci a proto nikdy nedovolili udělování technických stupňů sebeobranné části svazu. Zabránili tak nejen organizačnímu rozšíření, ale i možnosti motivace ke cvičení pro starší a nezávodící členy, pro které by tento způsob sportovního vyžití byl vhodný. Nezávisle na Svazu Jiu-jitsu a později Svazu Judo existovaly oddíly sebeobrany mládeže YMCA a IFCA, ale ty byly v roce 1948 zrušeny s celými organizacemi.

     Tento text byl převzat z webových stránek Svazu Ji-jitsu Čech.